JISTĚ, PANE MINISTŘE
Kultovní britský satirický seriál o tom, jak se dělá nejvyšší politika.

Čelem k voličům

James George Hacker ve svém volebním obvodu porazil své soupeře. O tom, že se stane ministrem nové vlády, by již nemělo být nejmenších pochyb. Jaké ministerstvo však dostane? Jedno po druhém padá do klína některému jeho stranickému kolegovi a on pořád nic. Co ještě? zbývá? Ministerstvo pro administrativní záležitosti! Co na tom, že je považováno za politický hřbitov! Ministerstvo to je a Jim je odhodlán udělat na něm kus práce.

Oficiální návštěva

Člověk by neřekl, co je na takovém Ministerstvu pro administrativní záležitosti práce! Jenom té korespondence, kterou by měl ministr denně vyřídit! To snad ani není v lidských silách! Ještě že je ministr obklopen tak skvělými spolupracovníky, jako je jeho osobní tajemník Bernard nebo jeho stálý tajemník na úrovni náměstka Sir Humphrey. S jejich pomocí se tento nepříjemný problém smete se stolu raz dva a člověk se může věnovat důležitějším, pro chod celé země daleko významnějším povinnostem. Takovou je třeba právě v této chvíli ohlášená oficiální návštěva prezidenta Burandy, jednoho z těch mnoha nových afrických státečků. Že by to mělo být především starostí Ministerstva zahraničí? No jistě, ovšem administrativní problémy, které jsou s ní spojeny, si vyžadují neodkladný zásah ministra pro administrativní záležitosti a neodkladné řešení. A Jim je připraven okamžitě zasáhnout.

Úsporný program

Byrokracie kvetla, kvete a kvést bude vždy a všude, za každé vlády, za každého režimu. Je stará jako lidstvo samo a je nezničitelná. A přesto se s ní vždy znovu a znovu pouštějí nenapravitelní snílci do boje, vždy znovu se najde naivka, který věří, že se mu podaří jedním rázem setnout její dračí hlavy, dštící inkoust a razítka. Ani Jim Hacker není jiný. Jedním z prvních jeho kroků na Ministerstvu pro administrativní záležitosti proto bylo vytvoření Úřadu pro potírání byrokracie. Jim chce jít dál a hloub. Rozhodl se, že je naprosto nezbytné zeštíhlit státní správu a zamezit bezbřehému plýtvání penězi daňových poplatníků, jehož je na každém kroku svědkem. A kde jinde začít, než na vlastním prahu? Nemůžeme přece čekat, že druzí udělají něco, co my sami neděláme!

Konečné rozhodnutí

Žádný učený z nebe nespadl a ani ministrem se člověk nerodí. Jim Hacker si tyto věčné pravdy uvědomuje dnes a denně, když se musí potýkat s třeba zdánlivě malichernými, leč ve svých důsledcích dalekosáhlými problémy své ministerské práce. Jako třeba právě teď, když má před nemilosrdným okem televizní kamery odpovídat na nepříjemně vtíravé otázky moderátora ohledně Národní integrované databáze. Jim se sice už za těch pár měsíců na ministerstvu (a za mnohá léta své politické kariéry) naučil mluvit tak, že vlastně nic neřekne, ale jak dlouho s tím vystačí? A on s tím ostatně nechce vystačit. Protože přesto, že to tak v některých okamžicích nevypadá, Jim je člověk s vlastním názorem a občas by jej rád uplatnil. Nechce být jen poslušnou loutkou v rukou někoho jiného. Jak se však probojovat přes neprůstřelnou hráz ministerských úředníků, hájících své vlastní zájmy a pohodlíčko?

Stahují se mraky

Co by za to James Hacker dal, kdyby s ním jeho podřízení dokázali mluvit otevřeně, přímo, bez všelijakých těch vyhýbavých, "diplomatických" kliček! Kdyby dokázali na konkrétní otázku odpovědět "ano" nebo "ne". Za tu dobu strávenou na ministerstvu už však pochopil, že to zřejmě není možné. Zejména jeho stálý tajemník Sir Humphrey je v umění uchlácholit svého ministra velkohubými tirádami a přitom si tiše prosazovat své přímo mistr nad mistry! Kolik už mu jen takhle zabil skvělých plánů! Nejnovější akce s názvem Přehodnocení centrální politiky zaměstnanosti si bere na mušku zejména přezaměstnanost ve státní správě a Jim je rozhodnut prosadit ji stůj co stůj. To však ještě netuší, že se díky ní bude mít možnost přesvědčit o pravdivosti jednoho starého rčení. Totiž že s čím kdo zachází.

Právo na informace

Naivní člověk a James Hacker k takovým pořád ještě patří by si mohl myslet, že ministr je od toho, aby řídil svěřené ministerstvo. Sir Humphrey je ovšem zcela odlišného názoru. Podle něj může být přílišná ministrova snaha všechno znát a o všem být informován věci spíš na škodu než ku prospěchu. Neboť ministr má jen tři funkce: předně být záštitou, neboli jakousi hlásnou troubou svého úřadu, dále protlačovat legislativu v parlamentu a konečně být chlebodárcem, neboli bojovat o peníze pro své úředníky, aby ti mohli ministerstvo v klidu řídit. Sir Humphrey je o těchto svých pravdách přesvědčen tak nezvratně, že je dokonce ochoten opustit na chvíli svou diplomatickou ulitu a říci to Jimovi naplno: jsou prostě věci, které by ministr neměl znát. A Sir Humphrey je přes všechny výhrady, které k němu Jim může mít, úředník nadmíru zdatný a zkušený.

Ruka ruku myje

Základním krédem Sira Humphreyho je, že ani ministr - a už vůbec ne veřejnost! - by nikdy neměli vědět víc, než je nezbytně nutné. Nejde pochopitelně o žádnou kamufláž, ale o zodpovědnou diskrétnost, uplatňovanou v národním zájmu. Zabrání se tím zcela zbytečnému odhalování naprosto oprávněných postupů, jejichž nevhodné zveřejnění by mohlo vážně ohrozit důvěru lidu. Jenomže ani tak zkušený úředník jako je Sir Humphrey někdy nedokáže svého ministra, dychtivého představit se národu v tom nejlepším světle, udržet na uzdě. A když pak k takovému maléru dojde, je dobrá rada víc než drahá.

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich