HISTORIE MĚSTA OLOMOUCE

V průběhu středověku byla Olomouc správním centrem Moravy, soupeřícím s městem Brnem. Prapočátek tohoto sporu je již v závěti českého vévody Břetislava I., který svým mladším synům odkázal Moravu, a to tak, že Vratislav dostal její severovýchodní polovinu s centrem v Olomouci, Konrád a Ota jihozápadní polovinu s centrem v Brně.

Toto dělení je počátkem více než stopadesátileté existence údělů, které znemožnily vytvoření jednoho centra země.
To se však nevytvořilo ani po politickém sjednocení Moravy pod vládou Vladislava Jindřicha na počátku 13. století, neboť předpokládaná markraběcí dynastie se svým sídelním městem nevznikla.

Důležitý úřad s celozemskou působností, zemský soud, vznikl během 13. století sjednocováním provinčních soudů do dvou středisek – Brna a Olomouce, snaze Olomouce stát se jediným sídlem soudu se Brno bránilo. Soupeření obou měst posilovalo i to, že každé bylo střediskem městského právního okruhu.

Brnu na úkor Olomouce zjevně přál markrabě a později král a císař Karel Lucemburský, lucemburská markrabata ostatně právě v Brně sídlila. Hlavní město si však nadále uchovávala Olomouc, zejména díky tomu, že byla sídlem moravského biskupa. V období stavovské vlády nad zemí (od husitských válek do třicetileté války) se zasedání zemského soudu
a zejména zemského sněmu odehrávala střídavě v Brně a Olomouci.

Olomouci jako sídlu biskupa, jehož knížecí dvůr se stal střediskem kultury a umění a nahrazoval tak do jisté míry chybějící dvůr panovnický (to se odrazilo i ve skutečnosti, že Olomouc byla větší a výstavnější než Brno). Olomouce umocňovalo i to, že byla sídlem jediné moravské univerzity, při které byl navíc v roce 1578 založen zvláštní papežský seminář Collegium nordicum, v rámci kterého byli vzděláváni katoličtí kněží z celé střední a zejména severní Evropy (včetně Skandinávie), s cílem zajistit pevný základ rekatolizace v těchto zemích.

Období třicetileté války znamenalo obrat ve prospěch Brna. V roce 1636 byl se sídlem v Brně založen královský tribunál, zeměpanský úřad s rozsáhlými správními a soudními pravomocemi. Ten se sice načas odstěhoval do Olomouce, ale roku 1641 nařídil císař Ferdinand III. jeho opětovné přeložení do Brna, a to spolu s definitivně sjednoceným zemským soudem. Tím se Brno stalo jediným sídlem nejvyšších zemských úřadů. Olomouc poškodilo jistě to, že se vzdala následujícího roku (1642) švédskému vojsku, které město okupovalo příštích osm let
a zanechalo jej za sebou zcela zpustošené a vylidněné. Brno bylo naproti tomu jediné město na Moravě, které bylo schopno v závěru třicetileté války Švédům odolávat.

Na skutečnosti, že se faktickým hlavním městem stalo Brno, pak v následujícím století nezměnily ani snahy Olomouce o přesídlení nejvyšších úřadů z Brna, jen formální titul hlavního města se Olomouci podařilo udržet
(i když se Brno svévolně takto označovalo také). Podpora Brna ze strany habsburských panovníků byla motivována praktickými důvody, z nichž nejpádnější asi byla blízkost císařské Vídně. Konec sporu obou měst učinil roku 1782 císař Josef II., který přiznal nárok na označení hlavního města Brnu. Velký hospodářský rozmach Brna v následujících desetiletích pak způsobil, že Brno svým významem Olomouc zastínilo.

Historické fotografie



Olomouc